Obyčejní a Úžasňáci

Ten s kým žijeme pro nás už nikdy nebude tou nejpřitažlivější bytostí, ze které se nám rozklepou kolena. Ani my pro něj. Proč se ale musíme rozhodovat o tom, jestli pro někoho zůstaneme osudovou a úžasnou láskou nebo jen přítelkyní?  

"Miluju ho, ale proe není víc jako ON...?"flickr.com

Každý to jistě zná. Doma máte někoho, koho milujete, na kom vám záleží, ale kdesi existuje ještě někdo. Je to ten někdo s velkým Ň. Když ho náhodou potkáte, máte pocit, že tohle je to pravé a že on to cítí úplně stejně jako vy. Poznáte ho jen podle chůze a k tomu, aby se vám rozbušilo srdce, stačí jen zahlédnout boty, které obvykle nosí. A možná při všech těchto citových šocích stojíte vedle svého partnera. Ten vám ovšem náhle připadá absolutně šedý, nudný, obyčejný a jaksi nepatřičný. Proč? Proč někdo, koho obdivujeme a milujeme, vedle naší osudové lásky tak vybledne? Je to skutečnost, že není naším osudovým partnerem, nebo obyčejná lidská touha chtít to, co nemůžu mít?

Občas si říkám, jaké by bylo partnerství s mým osudovým. Samozřejmě vím, že skvělé, ALE! Bylo by to skutečně tak úžasné? Nebo by po pár měsících (týdnech, dnech, hodinách…) ztratil svůj punc osudovosti? Co bych dělala pak? Na koho bych myslela, když by mě zrovna můj partner štval? Na koho bych se těšila když bych žila jen ten normální život? A co když by on měl také nějakou svou slečnu osudovou?

Slečna osudová. To je osoba, která mě straší v bezesných nocích, když zrovna se mnou zrovna někdo sdílí svůj život. Vím že tam je a žárlím na ni víc než na potencionální milenky. Nemohu si přeci připadat ohrožená někým, kdo mému muži poskytl jisté fyzické potěšení. Zato se ale cítím velmi ohrožená někým, kdo v něm vyvolá hlasité srdeční bušení a ty takzvané motýlky v břiše (i když jsou to je prachsprosté nervově podnícené žaludeční křeče). Můžu být sebepragmatičtější, ale vím, že je to víc než cokoliv jiného. A hlavně – vím, že kdyby můj osudový kývl, opustím možná i mladého milionáře, který mě právě požádal o ruku a k zásnubám mi věnoval kabriolet. To je samozřejmě fikce, ale kdyby taková situace nastala (já zamilovaná do úžasného člověka a můj osudový, který se konečně vyslovil) skutečně nevím, jak bych se rozhodla.

Tak se ptám – je dobré přestavět svého Úžasňáka na Partnera, nebo je lepší nechat ho Úžasňákem (a riskovat infarkt při každém setkání)? A když ho přestavíme – nebudeme podvědomě hledat nějakého Náhradního úžasňáka? Možná ne. Možná je skutečně ten, kterého nazýváme osudovým, osudový. Možná skutečně máme být s ním. A možná je to skutečně pořád jen ta touha po něčem co nemůžeme mít…